Místní podivín

Scénář

    Jedná se o autentický přepis bez korektury. Tak, jak jej Jan Klíma napsal.

Část první

 

Tessy a Wésa jdou po ulici směrem ke Hvězdě, každý z nich drží v ruce pivko, jsou v náladě a klábosí o „nesmrtelnosti chrousta“. Začíná se stmívat.

Vtom však Wésa zahlédne vycházet z lesa (Hvězdy) muže v kápi. Krok toho muže se stále zrychluje, až se zdá, že běží, a poté se opravdu rozeběhne. Běží směrem k místnímu hřbitovu, o který se již léta nikdo nestará, je zarostlý a zanesený odpadky od bezdomovců.

„Hej, zpomal Tessy...“ zarazí jej Wésa.

„Co zase máš?!“ vyjede na něj. „Nepřerušuj mě přece, když ti něco vyprá-“

„Nemel a čum vole!“ ukazuje Wésa prstem na muže v kápi, jenž má evidentně velmi naspěch.

„Co... COŽE? Ty vole, co to je za typana? To tady máte samý takový magory, co si tu po večerech pobíhaj v kápi?“

„Ne, jen jednoho. Nikdo tu ani neví, jak se jmenuje...“

„Že by... magor?“ vypukne Tesák smíchy.

„Možná,“ odvětí Wésa strnule, aniž by se jeho vtipu zasmál. „Je to místní podivín, s nikým se nebaví, nikdo ho nezná. Bydlí v jedný chatrči za oborou, fakt divnej týpek.“

„Jó, jasný, takovej ten týpek, co si myslí, že sežral ďáblovy koule...“

„Tak nějak... Hele, míří na hřbitov.“

„Kam jinam taky přece? Jde mrdat mrtvoly, chlapec, tak má naspěch!“ uvolní Tesák atmosféru, oba propadnou v smích a loknou si pivka. „Tak jdeme za ním? Já ještě nekrofila v akci neviděl...“

→ kamera zabírá Tessyho s Wésou z blízka, muže v kápi z dálky...

 

Ondřej Gargulák (místní podivín)

 

Tessy s Wésou se polomrtví smíchy přikradou na lavičku, která je umístěna několik metrů od hřbitova. Sledují muže v kápi, který klečí u jednoho z hrobů. Z pod kabátu vytáhne louč, zapíchne ji vedle sebe a zapálí ji zapíkem.

„Slyšíš to?“ zeptá se Tessy Wésy pobaveně. „To hovado si tam mluví samo pro sebe...“

„Říkám, že je to cvok. Mamka ho už takhle jednou taky prej viděla klečet tady u hrobu a cosi u toho řečnit...“

„Jasný, když ses osamělej, nejlíp si pokecáš s mramorovou deskou... Nejlepší přítel člověka. Heh, už se těším, za chvíli určitě začne mrdat ty mrtvoly!“

„Nedivil bych se.“

Chvilku odmlka, společně muže v kápi pozorují.

„Okej, zůstaň tady, jdu k němu blíž, poslechnout si, co si tam ten mamlas pro sebe vykládá...“

„NE! Počkej!“ chytne ho Wésa za rukáv. „Jdu já, ty seš vožralej jak hovado, je tě slyšet na míli daleko...“

„Já věděl, že si chceš ty nekrofilní prasárny poslechnout sám...“

„Jasný...“

„Tak mazej, nemůžu se dočkat, co mi povíš...“ ustoupí mu Tesák.

Wésa se co nejtiššeji plíží podél hřbitova k muži v kápi, je od něj již sotva pár metrů. Muž v kápi ho neslyší, je čímsi příliš rozrušený...

→ doteď sledovala kamera Wésu, nyní zabírá pravou paži muže v kápi a náhrobek se stínem muže v kápi

 

Ten si shrne rukáv na pravé paži, čímž odkryje špínu a čerstvou krev (nebo to není krev?), jíž je jeho ruka potřísněna.

„Vidíš? Teď... teď už mě budeš respektovat... J-já chci, abys mě respektoval,“ řekne rozhořčeně a na chvilku se odmlčí. Mluví velmi pomalu. „Respektuj mě!“ vykřikne poté a vymrští krví potřísněnou ruku na náhrobek, o nějž začne krev ze své paže otírat a rozmazávat. „Táák, „skoro zasyčí“, tak se mi to líbí. Respektuješ mě, tak je to dobré, moc dobré...“

 

Ondřej Gargulák (místní podivín)
 

→ kamera zabírá opět Wésu s Tessym

 

Wésa se s vytřeštěnýma očima odplíží zpátky k Tessymu na lavičku. Ten má úsměv od ucha k uchu, čekaje neptrpělivě opkračování „příběhu o nekrofilovi“. Jejich výrazy ve tváři tvoří dobrý kontrast.

„No, no, nenech se pobízet! Co si to tam žbrblá za prasárny?“ vyptává se Tessy nedočkavě. „Tak co mlčíš?“ šťouchne Tessy do Wésy, když mlčí.

„Hele, je to divný...“

„Áá, promluvil mudrc! To vím sakra taky, že je to divný!“

„Vážně, on...“

„On co?!“

„On má ruce od... já nevím... vypadalo to jako krev...“

„Cože? Krev? Ale prosím tě, to si jen zapomněl utřít zadek...“ odvětí Tessy pobaveně a lokne si znovu pivka.

„To by musel srát kečup.“

„No tak sere kečup!“ vybuchl smíchy. „Počkej, počkej... a co teda říkal?“

„Nevím, něco neurčitýho. Nerozumněl jsem tomu.“

„No a tady to máme... měl jsem tam jít já, říkal jsem ti to.“

„Hele, mně se to fakt nelíbí, takovýhle lidi pak jednou vidíš v televizi, jak vězněj svou rodinu ve sklepě nebo znásilňujou mladý holky a pak je zakopávaj na dvorku, chápeš. Měli bysme zavolat poldy.“

„Takovýhle týpci znásilňujou jen seschlý mrtvoly nebo plakáty Dolly Buster, kámo...“

Vtom zaskřípe branka a ze hřbitova vyjde muž s kápí, jakýsi pytel má přehozený přes rameno, a to pořádý pytel.

„Do prdele, kde vzal ten pytel?“ pošeptá Tessy Wésovi udiveně.

„Nevím, nic takového jsem tam neviděl...“ odvětí mu Wésa.

„Ješiš marjá,“ zahraje Tessy vyděšený výraz a podívá se na svého kamaráda, „ten úchyl tu na hřbitově, přímo tobě pod oknem, krade příbuzný a vytváří si z nich doma ve sklepě svou vlastní Adamsovu rodinu!“ vyprskne smíchy.

Vtom se muž v kápi zastaví. Zaslechl je. Pomalu se otočí.

 

→ kamera zabírá muže v kápi celkem zblízka, napůl je mu vidět do tváře, druhou půlku skrývá stín

 

Strnule stojí na místě a hledí na kluky na lavičce. Nehne ani brvou. Napřed dýchá klidně, ale pak začne zhluboka dýchat. Jeho dech se zrychluje. Jako kdyby právě vydýchaval maraton nebo dostal nějaký záchvat. Poté se ale jeho dech zase zklidní. Pomalu se otočí a vyrazí s (čímsi naplněným) pytlem přehozeným přes rameno zpátky do lesa. Opět má naspěch.

Tessy i Wésa sedí na laviččce mrtvolně bledí strachy. Po chvíli Tessy promluví:

„Víš přesně, kde má ten svůj bejvák?“

„Jo.“

„Jdeme za ním...“

Část druhá

Wésa sbíhá ze schodů do obory, když tu obdrží na mobil zprávu. Zastaví se na schodech, nedočkavě vytáhne mobil z kapsy a přečte si ji (kamera zabírá jeho mobil s prsty). Stojí v ní: „Čekám na tebe u jeskyně.“ Vzkaz od Tesyho. 

Martin Wessnitzer

Wésa schová mobil zpátky do kapsy a vyběhne směrem k jeskyni. Běží po cestě, podél zarostlé stezky, jež skrývá mezi vysokou trávou a keři špinavý potok, až doběhne k jeskyni. Nikde ani noha. Rozhlíží se kolem, ale nic a nikoho nevidí, až konečně… až konečně spatří jakousi obálku, papír, zkrátka cosi vměstnaného mezi mříže, které strážily vchod jeskyně. Je to papírový kapesník. Lihovkou je na něm napsán jakýsi vzkaz: „STOJÍM ZA TEBOU!“ Wésa upustí kapesník a prudce se otočí. Náhlým leknutím se mu málem podlomila kolena. Nikdo však za ním není. Chvilku tam jen tak stojí a tiká očima ze strany na stranu, ale všude kolem panuje naprosté ticho. Poté pohlédne na kapesník, který leží na zemi, načež si všimne, že je popsán i z druhé strany. Stojí na něm: „HEHE, APRÍÍÍL! VYDAL SE PODÉL POTOKA, ASI DO TOHO SVÝHO BEJVÁKU, TAK HEJBNI KOSTROU!“ Wésa naštvaně odhodí popsaný kapesník zpátky na zem a vytočí Tesákovo číslo, ozve se stará dobrá hláška: „Buďto je účastník nedostupný a nebo…“ „Ty vole, to už si děláš fakt srandu…“ prohlásí Wésa otráveně, pohlédne směrem k potoku a po krátkém zaváhání vyběhne po cestě podél něj.

Nejlépe tuto část natočit jako jediný záběr – až do momentu, kdy si Wésa přečte vzkaz, lekne se a prudce se otočí.

Wésa běží podél potoka až ke staré vodárně, kde se zastaví, jelikož cosi nezvyklého zaslechne. Jako by někdo do něčeho tloukl, byl to pravidelný zvuk. Vtom spatřil jakousi postavu, jež stála na druhém břehu potoka. Byl to muž. Muž, jenž byl vysvléknutý do poloviny těla (tu druhou polovinu mu zakrývaly jen cáry kalhot), byl otočen zády k němu a v ruce držel sekyru, jejímž tupým koncem se železnou pravidelností bušil do kmene stromu. Pleť měl nezvykle bílou, pohyby zase tak zvláštně trhané, jako kdyby byl v křeči.

Wésa na něj chvilku jen tak zíral, snažil se pochopit smysl jeho konání. „J-já… nechci rušit, ale… není Vám něco?“ zeptá se jej opatrně. Muž ho nevnímal. Dál nepřetržitě tloukl tupým koncem sekyrky do kmenu, druhou rukou si zakrýval obličej. Wésa přistoupí blíže k potoku. „Slyšíte mě? Jste v pořádku?“ Mrtvolně bledý muž sebou trhne a sklopí sekyrku. Ale neotočí se. Místo toho začne pomalým krokem obcházet strom (obličej si stále zakrývá dlaní), přičemž si nelze nepovšimnout, že kulhá. Vypadalo to, že měl zlomenou nohu. Když strom obejde, zastaví se. Hlavu má sklopenou.

Jan Klíma

„Stalo se Vám něco? Přepadl Vás někdo?“ žádná odpověď. Muž stál nehybně na místě. „J-á teda netuším, co se Vám stalo, ale zavolám Vám sanitku, okej?“ sotva to dořekne, vytáhne mobil z kapsy a začne vyťukávat číslo, když tu se muž naproti napřímí, pozvedne ruku se sekyrou a v očividné touze jí po Wésovi mrštit se jeho paže zastaví v půlce pohybu – sekyra se ostřím zabodne do stromu. Druhou rukou si zároveň odkryje ústa, má je rudé od krve. Wésa vyděšeně upustí mobil na zem a vrazí zády do stěny vodárny. Vytřeštěnýma očima sleduje zkrvaveného muže, jak pouští sekyru a nemotorně se shýbá ke své zlomené noze. Stiskne ji silou oběma rukama a pak ji prudkým trhnutím srovná zpátky. Zřejmě byla vykloubená. Narovná se zpátky. Chvilku na sebe s Wésou civí. Wésa se začne pomaličku plazit podél stěny vodárny pryč, když tu se onen muž začne třást po celém těle, jako kdyby měl zimnici, načež začne podivně úpět – něco mezi dávením se a kvílením bolestí. Několik vteřin nato mu vyjde z úst hustý dým a muž se složí na zem. Wésa na tu bizarní podívanou jen němě zírá, neschopen slov a pohybu. Napětí z něj však pozvolně upadá. Polkne a odlepí se od chladné zdi vodárny, když tu se nehýbající tělo zkrvaveného muže naproti prudce zvedne a s řevem vyběhne jemu vstříc. Wésovi se šokem podlomí kolena a s křikem očekává to nejhorší. Oči má zavřené.

Je slyšet jen Wésovo sténání a naléhavý tlukot jeho srdce. Naprostá tma. Poté zaslechneme čísi kroky, k smrti vyděšený Wésa, válející se po zemi a rukama si kryjící obličej, otevře oči. Sklání se před ním jakýsi kluk se svou přítelkyní. „Hej,“ luskne mu prsty před očima, „co se ti stalo? Seš v pohodě?“ Wésa neodpovídá, nechápe. „No tak, vnímáš mě, chlape?“ pokračuje, načež pomůže Wésovi zpátky na nohy. „Já teda nevím, co seš zač, ale špehovat páry, na to se vyser… Zajdi si s tím k doktorovi, frajere. Stejnak jsem si tě všimnul hned, jak nás špehuješ… Jednou bys takhle mohl dostat od někoho do držky,“ řekl výhružně, očekávaje odpověď. Ale Wésa na ně jen mlčky civěl. „Pojď, jdeme,“ ozvala se jeho přítelkyně a chytla ho za ruku. „Á-Ále počkej!“ zastaví ji. „To chceš toho úchyla jen tak nechat jít?!“ oboří se na ni. „Radku, prosím tě, dyť von to už neudělá, vystrašil si ho až dost. Podívej se na něj!“ Radek na Wésu ještě chvilku zlostně civí, ale pak se otočí, chytne přítelkyni za ruku a vyrazí společně po cestě do kopce. Radek nepřestává nadávat, ale jakmile ho přítelkyně obejme, uklidní se a ztichne. Dokud Wésovi nezmizí pár z doslechu, neodváží se odlepit zrak od země.

Wésa absolutně nechápe, co se stalo, ale daří se mu vzpamatovat, najde svůj mobil v trávě u potoka (stále se ohlížejíc po onom muži, jenž se mu zřejmě jenom zdál) a pokusí se opět vytočit Tesyho číslo, avšak se stejným neúspěchem, jako minule.

Martin Wessnitzer, Radek Lang a Petra Kurková

Dále se již natočí jen cesta kolem močálu a „hřbitova soch“, kudy se Wésa vydá za Tesym na hrobníkovu chatu.


Část třetí

Wésa běží po lesní cestě. Po tvářích mu stékají čůrky potu, těžce oddychuje. Zajímavě se ubírající večer pro něj přestává být hrou, zvláště po minulém zážitku ve Hvězdě, který pro něj stále zůstává záhadou. Jakmile zdálky zahlédne chatrč, o které se domnívá, že patří muži v kápi, zpomalí, přikrčí se ke křoví, které lemuje cestu a s očima na stopkách, vyhlížeje jakýkoliv podezřelý pohyb, se plíží ke svému cíli. Několikrát si přitom, aby si dodal kuráž, lokne slivovice z placatice. Když se ocitá u chatrče, křoví za ním zachrastí a kdosi mu zaryje prsty do pasu…

   „Seš mrtvej!“ vykřikne Tessy a dříve, než stačí Wésa cokoliv říct, ho stáhne k sobě a zacpe mu rukou pusu. „Hlavně drž hubu, prosím tě…“ řekne, již o poznání tišeji.

   „Ty seš kripl, to snad nejni možný,“ řekne Wésa nevěřícně a odstrčí ho od sebe. „Já se za tebou táhnu s foťákem a baterkou, celej podělanej, jestli se ti něco nestalo a-“

   „Počkej, počkej, zpomal… nevyšiluj, jo? Co by se mi jako, podle tebe, mělo stát?“

   „Co já vím?! Ale sám víš, že ten pošuk nemusí bejt úplně neškodnej… A nemohl jsem se ti dovolat!“

   „Protože jsem si vypnul mobil, ne, mi bylo jasný, že mi budeš volat, ty posero… Ještě by mě zmerčil!“

   „Fajn, ale už mi tohle nedělej, jo?“ Tessy protočí panenky.

   „Heleť, po cestě se mi něco divnýho stalo, a j-já-“

   „Ty seš asi hodně zťatej, co?“ skočí mu do řeči Tessy, kterého Wésa se svými řečmi už začínal lézt na nervy. Wésa zmlkne.

   „Okej… to je jedno,“ povzdechne si.

   „Taky bych řek. Svou opileckou story mi povíš potom, teď máme něco jinýho na práci…“ pronese a přátelsky poplácá Wésu po zádech.

   „To je fakt. Tak kde ho vlastně máme?“ zeptá se Wésa a znovu se rozhlédne kolem.

   „Myslíš našeho Nekromrda?“ doplní jej Tessy s úsměvem od ucha k uchu.

   „Jo, přesně toho myslím,“ odvětí Wésa pobaveně, konečně působící uvolněným dojmem.

   „Někam si to odmašíroval po týhle cestě,“ řekne Tessy a pokyne hlavou směrem, kam viděl muže v kápi se odebrat, „ale pytel s tím sajrajtem nechal někde tady u tý svý chatrče. Jdeme?“

   „Hele, já nějak nevím… třeba se brzo vrátí.“

   „No právě! Proto musíme jít teď!“ pronese Tessy nadšeně, chytne Wésu za rukáv, přebehnou společně přes cestu a vkradou se otevřenou brankou na zahradu.

   Když vtom Tessy Wésu zastaví.

   „Oukej, rozdělíme se. Dej mi foťák. Ty si necháš baterku.“

   „Cože?“

 „Bude to tak lepší. Kdyby něco, tak na mě křikni…“ řekne Tessy, nadšen dobrodružstvím poplácá Wésu znovu po zádech a vydá se po levé straně chaty. Wésa chvíli sedí na bobku, ale pak vytáhne z bundy baterku a vydá se na opačnou stranu.

 

Martin Wessnitzer (vlevo) a Jan Tesárek

 

   Po chvilce pátrání něco zaslechne. Zastaví se a poslouchá, ale již nic nezaslechne. Napříč tomu má pocit, že ten zvuk zaslechl z kůlny opodál. Byly pootevřené dveře. Ohlédne se za sebe, jestli neuvidí Tessyho, aby na něj mohl mávnout, ať jde s ním, ale ten nikde. Vyrazí tedy ke kůlně. Našlapuje opatrně. Jakmile se připlíží ke dveřím, nahlédne dovnitř. Vidí jen tmu. Rozsvítí baterku. Kužel světla dopadne na zem a zachytí čísi nohu. Wésa ztuhne a zakryje si volnou rukou ústa, aby nevykřikl. Pomalu a s třesoucí se rukou pozvedá baterku, načež zakotví na obnažených, bílých zádech muže naproti, které zdobí jakési satanské tetování; stejně bílých, jaké měl muž, jehož spatřil v lese… (vložit cca dvouvteřinový flashback z lesa). Ano, muž stál k němu zády. A jako by se zdálo, že jej neslyšel, neboť nezúčastněně pozvedl ruku, v níž třímal sekyru, napřáhl se a mlčky rozštípl poleno o špalek, který stál před ním. Vyděšený Wésa ustoupí, zhasne baterku, a co nejrychleji se otočí, chystaje se vzít nohy na ramena, když tu vrazí do Tessyho. Vykřikne.

   „Ty vole, co blázníš?!“ vyjede na něj Tessy nechápavě.

   „Ú-UHNI!“ ignoruje jej Wésa a odstrčí ho, načež ho Tessy chytne kolem pasu se slovy: „Zbláznil ses nebo co?! Co se ti děje kurva?!“ Wésa se mu vytrhne ze sevření a prstem ukáže na kůlnu. „Uvnitř někdo je!“

   „Cože? Kdo?“

   „Já nevím do prdele, já nevím! Asi ten stejnej chlap, na kterýho sem narazil v lese! Šílenec!“

   Tessy vytrhne Wésovi baterku z ruky a než si Wésa uvědomí, kam se s ní jde podívat, stojí již Tessy ve dveřích a zírá před sebe.

   „Nikdo tu nejni…“ prohlásí Tessy a poctí Wésu soucitným pohledem. „Ty už fakt musíš bejt totálně na sračky… Co sis nalil do tý placatice? Absint? Stroha?“

   „Já ti říkám, že jsem tam někoho viděl!“

   „Jo? Tak mi ho pojď ukázat! No tak honem!“ Wésa jen nesouhlasně zakroutí hlavou.

   „Ale no tak, ty jeden posero, pojď mi to tvoje monstrum ukázat!“

   Wésa chvíli váhá. Neví, čemu má věřit. Ale odhodlá se a dovleče se k Tessymu, nechávaje si od kůlny odstup. Nikdo tam však nebyl. Tessy měl pravdu.

   „Ale třeba se ten tvůj duch stihnul vypařit nebo vsáknout do nějakýho z těhlech polen, víš jak člověk nikdy neví…“ řekne Tessy, rozhlížeje se s baterkou po kůlně. Kužel světla letmo přelétne přes špalek, do nějž je zaseknutá sekyra. Pod ním zelo nasekané dříví.

   „Kámo!“ vykřikne najednou Tessy nadšeně. „Máme to!“

   „Co?“ zeptá se Wésa a vstoupí do kůlny za Tessym.

   „Je tu ten pytel,“ odvětí Tessy a utkví baterkou na pytli, který ležel v jednom z rohů kůlny. Byl ušpiněný od rudé barvy, možná od krve. „Sviť na to!“ řekne, načež vrazí Wésovi do ruky baterku a vytáhne foťák z kapsy. Zapne noční režim a nepřetržitě zabíraje pytel jej pomalu otevře.

   „Hlína?“

   „To zní skoro zklamaně, ty hrdino…“ odpoví Tessy. „Jo, je to prostě jen nějaká posraná zemina ze hřbitova…“

   „Skvělý… Tohle všechno jen kvůli pitomýmu pytli s hlínou…“ odsekne Wésa.

   „Ne jen kvůli tomu,“ odvětí Tessy, oči mu zazáří.

   „Eh, jak to myslíš?“

   „Má tu na zahradě takovej zahradní stolek s židlemi…“

   „A? Chybí ti snad doma nábytek?“

   „…a na tom stolku stojí plná, ještě nenačatá lahev rumu.“

   Tessy s Wésou si hoví u stolku na zahradě. Nohy na stole. Rum teče proudem. Opilí klábosí o „nesmrtelnosti chrousta“, úplně ztratili pojem o času (hraje hudba z Vymítače Ďábla).

Střih na kůlnu, jak se z ní vynoří bílá ruka a zavře dveře.

Střih na chatu, jak se pomalu rozhrne závěs a za oknem stojí nehybná postava s dlouhými vlasy přes obličej.

Střih na hrob, vyhlížející spíše jako kompost, který leží kus za jejich zády. Zemina se začne hýbat, až se z ní vyhrabe dlaň, pak celá ruka a nakonec celé tělo nemrtvého.

 

finální scéna


Střih na Wésu s Tessym. Dál se společně výborně baví. Kamera zabírá jak je, tak i mrtvolu v pozadí, jež se k nim zvolna blíží. V jeden okamžik napadne Wésu, že by se mohli vyfotit, s rukama kolem ramen a s flaškou rumu nad hlavou. Tak položí foťák na stůl a spustí samospoušť.

   Poslední záběr – jejich fotka. Nejsou však na ní sami. Těsně za jejich zády stojí mrtvola a sápající se rukou se téměř dotýká Wésova obličeje…